Také mezi svatými jsou ministranti, kteří během svého života věrně sloužili Bohu nejen u oltáře a pomáhali bližním ve svém okolí. Nahlédněte společně s námi do života čtyř světců, kteří jsou uctíváni také jako patroni ministrantů. Za známé přímluvce ministrantů na celém světě můžeme považovat svatého Tarsicia a svatého Dominika Savia. Patronem ministrantů je též svatý Alois Gonzaga.
V naší zemi je zvláštním patronem a ochráncem ministrantů, kromě výše zmíněných světců, také svatý Václav. Ten je také zvláštním patronem ministrantů olomoucké arcidiecéze. Jeho podobizna je dokonce zobrazena na diecézním ministrantském praporu.
Svatý Tarsicius je hlavním a nejstarším patronem ministrantů. Jeho jméno napovídá, že se nejspíš narodil v Tarsu, odkud pocházel i apoštol Pavel. Byl to římský chlapec, křesťan, mučedník a hrdina. Žil ve starověkém Římě, v době, kdy tam ještě vládli pohanští císařové a křesťané byli pronásledováni. Když někoho usvědčili, že je křesťanem, mohli ho poslat na nucené práce, do vězení anebo na smrt.
Mnoho křesťanů bylo zabito při hrách v amfiteátrech kvůli pobavení lidí. Mohli být zabiti gladiátory, ukřižováni, upáleni nebo roztrháni divokými zvířaty. Ostatní křesťané se jim snažili pomáhat, ale tajně, aby nebyli také odhaleni. Mezi nimi byl i mladý chlapec Tarsicius.
Jednou, když císař pořádal hry, vybrali vojáci skupinu křesťanů, kteří měli být předhozeni lvům. Vybraní křesťané se smrti nebáli, ale toužili ještě naposledy přistoupit ke svatému přijímání, Tělu Kristovu, na posilu k poslední cestě do nebe. Ve vězení s nimi byl i starý jáhen Cecilius. Ten poslal mladého Tarsicia, aby o tom řekl římskému biskupu, papeži Sixtovi II., a poprosil ho o pomoc.
Papež Sixtus chtěl odsouzeným co nejrychleji poslat svaté přijímání, ale věděl, že je to velmi nebezpečné. Křesťané moc dobře věděli, že kdyby je někdo přistihl s Eucharistií, znamenalo by to pro ně nejspíš rozsudek smrti. Když se papež zeptal, jestli má někdo odvahu donést odsouzeným křesťanům do vězení Tělo Kristovo, bylo slyšet jenom ticho. Žádný dospělý neřekl ani slovo. Svatý otec se smutně rozhlédl po svých věřících. Nikdo?
Nakonec se přihlásil chlapec Tarsicius. „Já Ho tam odnesu.“ Papež Sixtus mu dal požehnání a podal mu malý sáček s Tělem Kristovým. Tarsicius procházel městem a k srdci si tisknul svůj poklad. Když přecházel náměstí, potkal své pohanské kamarády, kteří si tam hráli. Začali na něho pokřikovat, aby si šel hrát s nimi. On ale šel dál. Ostatní si vzpomněli, že je Tarsicius křesťan a chtěli vědět, co má tak důležitého, že si jich nevšímá. Když přišli blíž, všimli si, že něco schovává pod pláštěm a chtěli, aby jim to Tarsicius ukázal.
Všichni se na něho sesypali a začali ho bít tak surově, že upadl na zem a tam ho ukopali až k smrti. Tarsicius ale pořád pevně držel sáček s Tělem Kristovým. Když šel kolem jeden římský voják, kluci se rozutekli. Ten voják byl tajně křesťanem a poznal Tarsicia. Ten mu předal sáček s Eucharistií a poprosil vojáka, aby ji zanesl do vězení. Potom vydechl naposled. Bylo to kolem roku 200 našeho letopočtu.
Svatému Tarsiciovi se také říká Prvomučedník Nejsvětější svátosti. Je patronem ministrantů a rozdavatelů svatého přijímání (akolytů). Svátek má 15. srpna, kdy máme slavnost Nanebevzetí Panny Marie.
Atributy: Bývá zobrazován v bílé tunice nebo jako ministrant, s palmou, hostií a kameny. Někdy drží bursu (schránku na hostie). Často je vyobrazena jeho mučednická smrt ukamenováním.
Narodil se 2. dubna roku 1842 v Riva di Chieri v Itálii. Jeho otec byl venkovským kovářem. Podobně jako mnoho chudých chlapců v té době pomáhal rodičům na poli, při práci a navštěvoval dvouletou základní školu, která byla pro mnohé jediným zdrojem vzdělání. Už v pěti letech začal ministrovat. Když bylo Dominikovi sedm let, dovolil mu místní farář don Giovanni poprvé přistoupit ke svatému přijímání. V té době se většinou udílelo až po dvanáctém roce věku, protože většina kněží měla za to, že tak mladý člověk nemůže být doopravdy chápavý a zbožný. Výjimka, kterou don Giovanni udělil, dosvědčuje cosi o Dominikově životě.
První svaté přijímání bylo pro Dominika velkým zážitkem. Zapsal si tehdy své životní rozhodnutí: Budu se často zpovídat a k přijímání půjdu vždycky, když mi to zpovědník dovolí. Budu světit zasvěcené svátky. Mými přáteli budou Ježíš a Maria. Raději zemřít než zhřešit.
Po ukončení základní školy Dominik velmi toužil pokračovat ve studiích. Tato možnost se naskytla v Turíně v oratoři dona Bosca. Kněz don Bosco tady vytvořil místo, kde shromažďoval chudé a osiřelé hochy z Turína a okolí. Poskytoval jim přístřeší, možnost vyučit se řemeslu nebo studovat.
Nejdůležitější byla ovšem neustálá don Boscova přítomnost mezi hochy. Hrál s nimi různé hry, pomáhal jim ve studiu a učil je základům křesťanství. Tímto způsobem se mu podařilo mnoho hochů přivést k Bohu.
Po svém příchodu se Dominik s radostí zapojil do každodenního života oratoře. Brzy si všiml, že chlapci, kteří nově přicházejí do oratoře, jsou zpočátku zaražení a neodvedou se v novém prostředí orientovat. Spolu s několika kamarády založil proto Družinu Neposkvrněné Panny Marie.
Každý její člen dostal na starost jednoho chlapce a pomáhal mu ve všech jeho těžkostech. Tím znamenitě pomáhali donu Boscovi při vedení oratoře, do níž přicházelo značné množství chlapců, a bylo proto velmi obtížné je všechny zvládnout.
V roce 1856 Dominik onemocněl. Don Bosco jej proto poslal zpět domů, aby se na venkově zotavil a mohl pak pokračovat ve studiích. Choroba se však zhoršovala a Dominik 9. března 1857 v necelých patnácti letech zemřel.
Dominikovi nebylo dopřáno vystudovat a stát se knězem. Zůstaly nám čtyři řádky, napsané nejistou rukou žáka druhé třídy základní školy. V nich nám zanechal svědectví o svém spojení s Ježíšem. Je patronem katolické mládeže, školáků a ministrantů. Církevní svátek má 9. března.
Atributy: Bývá zobrazován jako mladý chlapec, svátečně oblečený, a v ruce drží knihu.
Narodil se 9. března roku 1568 v Castiglione delle Stiviere v Itálii. Gonzagové byli významná šlechtická rodina, ze které vzešlo i několik kardinálů. V deseti letech sloužil jako páže u dvora ve Florencii a složil zde slib doživotní čistoty. Alois byl nejstarší z osmi dětí a jeho otec Ferdinand Gonzaga, který byl ve službách španělského krále Filipa II., ho připravoval na vojenskou dráhu. Alois se ale vzdal nároku na titul markýze, který měl po otci zdědit, ve prospěch svého mladšího bratra Rudolfa.
Ve dvanácti letech přijal první svaté přijímání od svatého Karla Boromejského. Potom sloužil dva roky v Madridu jako čestné páže prince Diega Habsburského. Studoval literaturu, vědu a filosofii a přes počáteční odpor svého otce se v 17 letech rozhodl vstoupit do jezuitského řádu.
Odešel proto do Říma a po dvou letech tam složil řeholní sliby. Od té chvíle věnoval všechen svůj čas studiu teologie a péči o nemocné. Jeho spolužákem byl tehdy i František z Dietrichsteina, pozdější kardinál a významný olomoucký biskup.
Když v Římě vypukla morová epidemie, staral se Alois o nemocné a snažil se o důstojné pohřbívání zemřelých. Nakonec se sám nakazil a 21. června 1591 ve svých 23 letech zemřel. Je patronem mládeže, studentů a ministrantů, při volbě povolání a proti moru. Svátek má 21. června.
Atributy: Bývá zobrazován jako jezuita v klerice s rochetou, někdy také jako páže. U sebe mívá kříž, lebku, lilii a růženec.
Český panovník z rodu Přemyslovců se narodil kolem roku 907 na Stochově u Libušína jako nejstarší syn vévody Vratislava. Jeho dědečkem byl kníže Bořivoj, který byl pokřtěn od svatého Metoděje. V mládí byl vychováván svou babičkou sv. Ludmilou. Dostalo se mu důkladného vzdělání v jazyce slovanském, latinském a snad i řeckém. Takovéto vzdělání měl v té době málokterý panovník.
Vládu nastoupil asi v osmnácti letech. Předtím vládla jeho matka Drahomíra místo předčasně zesnulého knížete Vratislava. Po svém nástupu na trůn (kolem roku 924) musel Václav energicky vystoupit proti nepořádkům v zemi, která byla na mnoha místech ještě pohanská.
Při tom mnohokrát prokázal velkou osobní statečnost. (Kristiánova legenda vypravuje o vojenském tažení proti knížeti kouřimskému, kdy mu Václav nabídl osobní souboj místo bitvy armád).
Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Václav uchránil zemi tím, že ustoupil a předešel tak vydrancování. Čechy pak začaly platit Východofranské říši tzv. tribut, každoroční dávku asi 500 hřiven stříbra a 120 volů.
Václav také zakládal kostely při všech hradech v zemi (např. rotundu svatého Víta na Pražském hradě), pečoval o bohoslužby i o změnu pohanského smýšlení v křesťanské po celé zemi. Kácel šibenice, vykupoval otroky a propouštěl lidi z vězení. Podle tradice prý pěstoval obilí a hrozny a sám z nich připravoval hostie a víno ke mši svaté.
Václavova vláda a snaha o rozšíření křesťanství byly proti mysli části českých velmožů i jeho bratru Boleslavovi. Ten ho pozval na hostinu do Staré Boleslavi o svátku svatých Kosmy a Damiána, kterým byl zasvěcen staroboleslavský kostel.
Druhého dne, v pondělí 28. září roku 935 (někdy se uvádí 929) šel Václav na ranní mši svatou. Vtom ho mečem napadl jeho vlastní bratr, ale Václav ho odzbrojil. Boleslav však zavolal na pomoc muže ze své družiny, kteří Václava přede dveřmi kostela svatých Kosmy a Damiána ubodali.
Ve 13. století vznikl slavný svatováclavský chorál, jedna ze tří nejstarších českých písní, který donedávna sloužil jako naše národní hymna. Císař Karel IV. věnoval novou královskou korunu do věčného vlastnictví svatého Václava, a proto bývala uložená na jeho lebce.
Svatý Václav je hlavním patronem českého národa a olomoucké arcidiecéze, patronem Čech a patronem ministrantů a vinařů. Je mu zasvěcena katedrála v Praze a v Olomouci. Svátek má 28. září. Ministranti olomoucké arcidiecéze si ho také zvolili za svého hlavního patrona. Obraz svatého Václava se nachází i ve znaku na rubu jejich ministrantského praporu.
Atributy: Bývá zobrazován v panovnickém oděvu nebo v rytířské zbroji, s pláštěm a s knížecí čapkou (korunou). Od 19. století také s přilbou. V ruce má kopí s praporem nebo meč. Někdy má také Paladium země České, štít se svatováclavskou plamennou orlicí nebo klasy a hrozny. Méně často také bývá znázorněn, jak sedí na koni.